Prožitek našeho kamaráda Pavla z Tanvaldu na 25. ZO ČHSO

POMEZNÍ BOUDY 2016
A je to zase tady. Rok se převalil jako by nic. A zase jsou tady Pomezní Boudy, naši
sportovci a před námi týden sportovního zápolení v krásných Krkonoších.
Nevím, proč já nemohu mít nikdy nic v řádném klidu, proč se mně vždy stávají nějaké
příběhy, které rozechvívají moji romantickou dušičku….
Ani tentokrát tomu nebylo jinak. A vše začalo hned na shromaždišti na parkovišti. Zprvu se
vše jevilo zcela normálně. Hemžení nahromaděných sportovců společně s jejich rodiči,
neskutečné množství báglů nejrůznějších rozměrů….a do toho všeho přijíždím já
s minibusem a óóóóbrovským přívěsem. Naše druhé doprovodné vozidlo tam již čeká a
láduje si zavazadlový prostor. Zprvu tomu nevěnuji pozornost, ale jak nastává selekce
sportovců a rodičů…nějak se nemohu dopočítat. Počítám jak počítám, je nás 15 a máme
stále jen 2 vozidla. Do druhého auta narveme sotva 5 osob, pár báglů a hned má dost. Za to
na mne zbývá 10 osob a hromada všeho možného , co se vrší na ploše parkoviště. No
problém je ten, že ten transportér není nafukovací…navíc je pro 9 osob a nás je 10…už to
vidím…to bude průšvih !!! No ale stačí pohlédnout do očí našim natěšeným sportovcům a
nemohu je všechny nevzít sebou. Zatínám zuby a všechnu tu masu naláduji dovnitř. Naštěstí
pro mne…okénka se okamžitě mlží, sice není přes ně nic vidět, ale uvědomuji si, že když já
nevidím ven, ani bdělí policajti nemohou vidět dovnitř…tedy pokud se nestane malér…
A tak vyrážíme…opravdu opatrně, motor si spokojeně přede a mně se hladina adrenalinu
v krvi zase uklidňuje… ani nevnímám štěbetání sportovců, dostávám se do svého živlu….
Naše karavana se pomalu šine do kopců ,kde vládně pán hor Krakonoš.... vjíždíme do
Pomezních Bud , zcela hladce…bohužel …měla by zde být sněhová nadílka, kterou jsme si
přece objednali, ale žel, někde se asi v objednávce stala chyba a na silnici prosvítá čerň a
běžecké stopy by měly vypadat úplně jinak. No uvidíme.
Parkujeme, ubytováváme se . Zní to jednoduše, ale ubytovat toto množství sportovců
neustále se hemžících a jejich neskutečné příslušenství opravdu není jednoduché. Navíc se
za chvíli k nám přidávají sportovci z České Lípy a je to jasné….bude to výživné, ale
nádherné….
Ačkoli se to zdálo nemožné, vše je jednou hotovo, vše je vybaleno, dokonce jsme stihli i
oběd a vyvstává otázka…co s načatým dnem…. návrh klidu na lůžku zamítám.a dostávám
geniální nápad. Beru všechny běžecky schopné sportovce, přidávají se naštěstí ke mně ještě
3 trenérky a vyrážíme zmapovat terén běžeckých stop. Před chatou zrovna stojí zcela
prázdný autobus připravený pro lyžaře směr 5 km vzdálená chata Moravanka a její
pláně…nastupujeme, zcela obsazujeme autobus a vyrážíme….
Nádhera, zjišťují, že se sněhem to zase není tak špatné, při troše dobré vůle mohu mluvit o
zasněžené krajině, vyjeté stopě a sněhem pocukrovaných stromech ..nadýcháváme se,
rozhlížíme se…prostě zimní pohádka….
Idylická chvilka však trvá jen maličký okamžik…postupně nasazuji sportovcům lyže,
některým stačí jen poradit, u některý však…prostě vázání vzdoruje…je to asi i tím, že
nejprve musím objevit jak se tam ta šílená bota vlastně zaklapává (každý sportovec to má
samozřejmě jinak )…no a než se to naučím…první nedočkavci na nic nečekají a rozbíhaji se
zcela samovolně po zasněžené plání….
Néééé ,zpátky do stopy…řvu ze všech sil…vše marné…ani mé kolegyně toho moc
nezmohou…prostě stádo nadržených sportovců samovolně nám uniká do hlubokého
sněhu…. Co následuje si lze velmi snadno domyslet…napadá mně jen jedno…chtělo by to
kameru…sportovci postupně v hlubokém sněhu klopýtají, padají, marně se snaží vstávat…a
já mezi nimi pobíhám, zvedám a sotva někoho zvednu, ten druhý samozřejmě zase
padá…nekonečné vyčerpávající martýrium…ale postupně všichni trenéři naše sportovní
stádo přesouváme na upravenou cestu se stopou a tepová frekvence se mi začíná
uklidňovat.
Sedíme zase v autobuse zpět, osahali jsme si sníh , jsme všichni spokojeni a těšíme se na
dny příští ☺
Druhý den ráno se probouzíme do zcela jiné krajiny… 30 cm nového prašanu, úplně mění
situaci, jsme nadšení a sportovní zápolení se rozbíhá naplno.
                              Průběh závodů a soutěží….běžecké disciplíny, sjezdařské disciplíny…slzičky štěstí i hořké
kapky porážky, medaile, vyčerpání…radost z pohybu….
Uvědomuji si, že zdejší pobyt není je to sportovní zápolení …a kvalifikace…a závody…..
Rychle kalkuluji…sportovci mají klid na lůžku a regeneraci sil do dalších disciplín…ale já
trenér mohu čas klidu využít i po svém…. nasazuji sjezdovky, vlek mi trčí hned za
chalupou…byl by hřích to nevyužít….A tak svištím po jediné slušnější sjezdovce v širokém okolí a má dušička se tetelí
blahem….no jo, to bych ale nesměl být já, abych se za chvíli neotřepal a chtěl zakusit i něco
ještě dalšího….. Vzpomněl jsem si, že za Pomezními Boudami … někde na konci běžecké
stopy, stojí malebný kostelík. A vztahuje se k němu zajímavý příběh….Nemohu si ale
vzpomenout, co to bylo za pohnuté události, které se zde nedaleko mne odehrály. Nedalo mi
to, další chvíle odpočinku pro sportovce….oželím nádhernou sjezdařskou pláň a razím do
stopy…když sebou pohnu, možná stihnu i oběd….. a také že ano…únik byl naprosto skvělý
a opět má dušička je plně ukojena.
Vedle malebného kostela se rozprostírá i místní hřbitov. A k němu se váže i onen příběh,
který právě teď ožívá….
Píše se den 22. únor 1945. Za třeskutého mrazu je Wroclav obklíčena sovětskou armádou.
Němci okupující polské město zatím vzdorují, mají zde i lazaret i letiště. Evakuují své raněné,
ale letadlo, které pro ně v noci za silného větru přilétlo, havarovalo. Posádka se zachránila a
tak startuje za chvíli náhradní letadlo Junkers 52 , nabírá posádku havarovaného letadla,
nakládá 20 raněných vojáku a vzlétá do mrazivé noci do nemocnice někde ve vnitrozemí . Je
tma ,v horách řádí vichřice a pilot se přestává orientovat. Letadlo naráží do svahu u Sněžky
ve výšce 1 300 m n.m. Někteří z pasažérů ještě žijí…6 z nich jen v lehkém v nemocničním
oblečení se vydává na zoufalý pochod do civilizace. Jeden z nich umírá, ostatních 5 se
podařilo zachránit. Z Malé Úpy je okamžitě vyslána pomoc. Ale tma a sněhová bouře
znemožňují nalézt místo havárie. Teprve k ránu se daří nalézt havarované letadlo. A v něm
jsou nalezeny již všichni mrtví. 23 těl je pak saněmi převezeno na tento hřbitov a pohřbeno u
hlavní brány. Trosky letadla zde leží celých 53 let ( !!!) a slouží jako turistická atrakce
místním turistům. Komu se podaří místo havárie nalézt, odnáší si něco z trosek letadla jako „
suvenýr “. Bohužel. Teprve až v roce 1998 jsou zbytky letadla naloženy a odvezeny do
muzea v Malé Úpě. Zde je dodnes vystaven zachovalý motor BMW německého letadla jako
memento na tuto tragédii. V roce 2002 byly ostatky německých vojáků exhumovány a
uloženy v Brně na místo válečných obětí.